Do školky jsem chodil rád....:-)))

Narodil jsem se v pátek, ve 4 hod. ráno, ve znamení štíra a vážil jsem 2.78 kg. Jako v ostatních asi 1000 věcech, jsem se "v podstatě" nevymykal standardnímu průměru. Táta byl velmi hodný člověk, v životě jsem ho neviděl se rozčilovat a to mu v osobním i pracovním životě lidi (včetně mámy) dost srali (s odpuštěním, ale tady se to nedá jinak prezentovat) na hlavu, čehož jsem byl mnohdy jako duševně dospívající (fyzicky jsem byl vždycky napřed a nerad bych toto někdy slyšel v negativní prezentaci -)) ) dítě svědkem.

Od 6 měsíců mého věku jsem už chodil prý do jeslí, kde jsem dokázal svým apetitem udivit všechny, od doktorky až po uklízečku... Pak přišlo období školky, kde jsem si vzorně hrával a snad jen občas, určitě ne každý den sundával holčičkám kalhotky.... Nebyl to zadeček, co by mne lákalo, ten jsme jako děti měli všichni stejný... Pokud jsem šel na procházku s tatínkem, podívat se na kachničky, které mi ukazoval, jediný můj zájem byl soustředěn na příčinu, "proč teče voda"... Kačenek tam tenkrát plavalo 5, bylo to U Přístaviště v Braníku...

Tenkrát ještě jezdil převozník přes Vltavu, vždycky jsem rád sedával u převozníka abych byl nejblíže, pokud by na druhém břehu řeky někomu snad chtěl odevzdat převoznictví se slovy "..a převozník jsi teď ty..." Už tenkrát se naplňovala věštba sudiček, neb si představ, že se mi nikdy nepoštěstilo stát se ani tím převozníkem.... Vždycky jsem to já, koho smůla provází, jak zpívá Dalibor Janda...

Ve školce jsem měl jednoho kamaráda, byl tam první hned po mně... Asi byl po ránu vždy dost unavený, protože jsem ho v šatně, kde jsem na něj čekal, pořád povzbuzoval, ať se přezouvá rychle, že je jak zpomalenej film... Prostě pořád jsem potřeboval mít okolo sebe společnost... Jednou, když se převrátil Robur na bok, tak jsem se od 6,30 dokázal z okna dívat na podvozek toho Robura z okna školky, který se na nás šklebil. Kamarádi se koukali se mnou, někteří sice po chvilce odešli ke hračkám, ale mí dva nejbližší kamarádi zůstali, protože jsem jim přinesl židličky (sobě taky), oni na židličkách jen seděli, já stál, abych okna lépe viděl... Vzpomínám si, že po dopolední svačině si mí kamarádi snad chtěli jít hrát, ale já je přesvědčil, že se chtějí koukat se mnou... Koukali, vždycky se mnou koukal aspoň jeden..

Taky nám ve třídě promítali pohádky, hlas z magnetofonu a obrázky na diapozitivech... Chtěl jsem být vždycky tím, kdo posune obrázek, ale ať jsem si sedl na levou či pravou stranu promítačky, učitelka vždy na tuto zodpovědnou činnost vybrala někoho jiného... Pohádek měla paní učitelka 12 a stále je opakovala.. Pokud už promítala pohádku po druhé /a některé i 20x/, zajímalo mně jen, zda obsluha dobře vyměňuje diapozitivy...

Měli jsme ve školce společné záchody, vždycky, když jsme měli jít po obědě hajat, tak jsme (oblíbená čtyřka) šli kakat .. seděli jsme a povídali a jak nám bylo.. než pro nás přišla učitelka a vyhnala nás... Mým zájmem byl oheň. Protože jsme doma měli ústřední topení, tak jsem si sehnal sirky z karmy, kam je skovávala pí. učitelka (vzít si židli nebyl problém), nicméně odpoledne, jen jsme šli s tátou na hřiště, snažil jsem se za jeho zraky rozdělat ohýnek. Tatínek byl však filuta.. chytil mně při činu a byl zvědavý, kde jsem sehnal sirky. Bezelstně jsem mu to prozradil. Pak mi nařezal, abych si pamatoval, že krást se nemá. Pamatuji si to dodnes. Od té doby mi z těchto důvodů nenařezal.

Při obědě jsem si vždycky chodil přidat, kuchařky mně měly rády, že mi chutná. U stolku jsem byl bezkonkurenčně králem, neb jsem měl snědeno jako první, i když učitelky objektivně podporovaly naši soutěživost tím, že mi položili talíř s jídlem přede mne jako posledního... Necítím vůči těmto učitelkám pražádnou zášť, neboť už tenkrát jsem vnímal, že je duševně převyšuji....

Při kreslení, ve školce, děvčata dělal úhledné vlnovky a klikyháky s tím, že se podepisují. Už tenkrát jsem před děvčaty cítil, že je neosilním svou dovedností, sklonil jsem hlavu a nechal si začít od nich vysvětlovat, jak se drží tužka... Držení v prstech mi nešlo. Poděkoval jsem, chytil tužku do otevřené dlaně, několika pohyby z leva do prava a zpět jsem udělal nemnoho oranžových čar a klikyhák, vrátil pastelku do krabice a od stolku a od kreslení jako první vstal, neboť mi to už tenkrát nebavilo. Sice jsem se v ten okamžik cítil osamělý, neboť všichni kamarádi sedli u stolu se skloněnými hlavami, v ruce pastelku a vypadali, že je to děsně baví, nicméně ani tento pohled a pocit osamění na duši nebyl dostatečným důvodem k tomu, abych se ke kreslení vrátil. Paní učitelka mi nedovolila si hrát s hračkami. Stál jsem uprostřed třídy, ticho, jen šustění barviček po papíru bylo slyšet. Na mojí volnou židličku jsem snad ani nepohlédl. Vytáhl jsem z kapsy kapesník, udělal si v rohu uzlík a začal hrát maňáska. "Kašpárek Šmidra přijel..." Děti se postupně začali smát smíchem bezstarostných dětí. Paní učitelka však zasáhla s tím, že nemám dělat "kašpara" a že v plánu je kreslení.... Protože už odmalinka jsem si nechal vysvětlovat věci, kterým jsem nerozuměl, nebo nechtěl rozumět, spontálně jsem se zeptal paní učitelky, jestli ona chodí čůrat a kakat podle plánu, nebo podle toho, kdy se jí chce... Poslala mi za drzost do kouta. Vybral jsem si ten vzdálenější kout od ní, šikmo přes celou třídu, protože jsem z paní učitelky necítil psychickou vyrovnanost a nechtěl jsem se na toto téma pouštět do diskuse, neboť mi maminka každičké ráno nabádala, že musím paní učitelku poslouchat, a tato nevyvážená pozice mi nedávala prostor k seriozní argumentaci, nota bene s člověkem, který je zvyklý jednat z pozice síly a při své profesi spirálovitě zakrňuje jeho schopnost objektivního pohledu. Stoupl jsem si tedy do rohu, čelem ke třídě a ....vyndal kapesník... byl jsem tak bezelstný, že mi ani na mysl nepřišlo předstírat pláč či rýmu, a začal jsem na kapesníku dělat uzel... Paní učitelka ke mně dosti rychlým krokem přilétla přes celou třídu, kapesník mi začala strkat do mé kapsy a zvýšeným a důrazným hlasem mi nařídila, abych se obrátil čelem do rohu. Neodvážil jsem se jako slušně vychovávané dítě neuposlechnout, nicméně když odcházela navenek klidnější, pootočil jsem hlavu a nahlas se ji zeptal, jestli u nich doma poroučí její manžel, když si v práci vybíjí zlost na nevinných dětech a zneužívá při tom svého postavení... jestli ona není přecejenom chyba jinde... A na slušnou otázku mi jen odsekla, abych nebyl drzý.... Sklonil jsem hlavu, abych ukázal, že nechci být ve sváru a dodal, že přesně takhle si představuji odpověď celou větou.... Já prostě nikdy na kreslení moc nebyl... Pak už si postupně přicházely pro nás maminky, nikdy jsem nebyl poslední, tak třetí až pátý od konce....

Taky jsme se školkou chodili ven... Pamatuji si, že jsem si na jednom hřišti hráli, nějaké hračky tam byly, já ale pozoroval šneka, jak leze přes šířku hřiště po betonové podezdívce plotu... Když šnek dolezl nakonec plotu, vzal jsem ho opatrně, abych mu neublížil, do dvou prstu a přeneslo ho na začátek plotu, abych mohl z blízka pozorovat dál.... Vždycky se mnou některý z kamarádů díval, nebavilo mi dívat se samotnému.....

Jo, jo, do školky jsem chodil rád...

bivoj; vendaseznam