Do školy jsem chodil taky rád...:-)))

Do první třídy jsem začal chodit v r. 1970. Škola to byla stará a byla v kopci, což nám velmi vyhovovalo, neboť se nám cestou ze školy šlo velmi lehce.. Dodnes si pamatuji, na červenou brašnu na záda s přivázaným klimbajícím vixvajlantovým sáčkem na cvičky, v brašně mimo slabikáře byla i svačina v igelitovém pytlíku, většinou chleba s máslem zabalený v papírovém ubrousku a taky ovoce, samozřejmě omyté, takže ubrousek byl celý rozmočený, chleba už jem částečně… Kdyby nebylo tlaku v tašce díky řádným přezůvkám, jistě by to ovoce nebylo tak pomačkané.. Ale nebyl jsem vybíravý, vždy jsem svačinu řádně v 9.40 rozbalil a ty 2 chleby rozříznuté napůl pro snažší konzumaci jsem v 9.43 měl snědené. Jablíčko jsem vychutnával další 2 minuty, skutečně, každé sousto… Seděl jsem vedle takové tlustší holky, která měla vždycky chleba se šunkou, ale protože se mi jednak nelíbila a taky mezi námi od prvního okamžiku bylo jasné, že mezi námi žádná jiskérka lásky nepřeskočí, tak jsem jí nikdy o sousto nepožádal… Byl to nádherný pohled, jak 30 dětí způsobně sedělo s přežvykovalo.. .

Protože i maminka chodila do práce, nebylo jiné možnosti, než abych do družiny chodil… V půl sedmé jsem byl v družině jako na koni. Pěkně jsem si zul botky, pověsil kabátek na věšáček za poutko a vběhl do třídy, v jedné ruce brašnu, k níž přivázaný pytlík se cvičkama se táhl po zemi, a druhou ruku volnou na dosáhnutí na kliku. S kamarádem ze školky jsme zahráli šachy a pak mlejn a už byl čas si přenést věci do jiné šatny a hurá do třídy. Paní učitelka byla starší dáma a bez jiskry smyslu pro humor, takže jsme si zrovna okolo krku nepadali, ale vzájemně jsem si moc nepřekáželi. Já jsem jí předvedl, že to, co trpělivě vštěpuje ostatním zvládám pohledem z okna na vrcholky stromů jsem sledoval růst lístečků, což bylo rozhodně záživnější, než koukat na obrázek, kde bylo písmeno A a nakreslené auto, a to ještě dost nemoderní typ nespecifikované značky. Na mojí stručnou připomínku, že takové auto neexistuje, neexistovalo a existovat nebude nebyl brán paní učitelkou pražádný ohled, což se mně jednak dotklo, a dále vyvolalo pocit křivdy. Většina spolužáků se tvářila, jako když se jich to netýká, neměl jsem jim to za zlé, neboť bylo nad slunce jasné, že nevěděli o čem mluvím, snad jen několik spolužáků lehce pokývlo hlavami, nicméně zřejmě velice rychle pochopili, že věcná argumentace tu prostě není na místě, paní učitelka prostě měla svojí hlavu a patent na rozum. A tak jsem si aspoň přečetl krátké články z konce slabikáře a raději jsem už nezasahoval do výkladu písmene "B", kdy na obrázku byla babička jak od Josefa Lady, s prsama a břichem, prostě postavou nápadně sice písmeno B připomínající, nicméně s děsně nemoderním šátkem a botkách, které Baťa ve svém sortimentu rozhodně neměl… Taky jsme měli počty…. Protože a snad právě proto, že jsem ovládal počítat od 1 do 20 tam i zpátky, k tomu sčítání a odčítání, nic nového jsem se při počtech nedozvěděl… Každý den dávala paní učitelka razítka ostatním do notýsku, včeličku, na důkaz toho, že jsou pilné jako včelička. Občas jsem se zkusil zeptat, proč i já nedostanu včeličku, ale paní učitelka mi odvětila, že ostatní se snaží. Taky byla razítka za poslušnost, těch jsem měl víc, ale rozhodně ne nejvíc… Když jsme měli psaní, tak si pamatuji na plnící pero v penále, kterým se psát nesmělo, pouze tužkou. A jelikož mi sem tak upadla taška i s penálem, tuhy byly znažně rozlámané… Ale i kdyby nebyly, napsat takové malé "u", to mi dalo asi tak 3x více práce, než tý tlustý bandasce vedle mě, která jednak stínila svým tělem, neb seděla u okna, dále pak striktně jsem nesměl ani o milimetr zabrat její půlku školní lavice. Ve školních lavicí byly kalamáře a v nich inkoust…ale jen občas. V písance jsem měl občas, sem-tam nějakou tu kaňku, byť řádně vysátou. A ač jsem se snažil jakkoli přesvědčit paní učitelku, že se jedná o dekoraci a to ještě ke všemu co kus, to originál, opět mým slovům nevěnovala pozornost a na vysvědčení v pololetí jsem měl velikou dvojku. No co, pomyslil jsem si, vždycky bude na světě někdo, kdo mi odsoudí podle svého názoru a pak to půjde se mnou celý život… Vedle ve třídě 1.B měli takovou pěknou učitelku, měla hezkou tvář, drobet baculatou postavu a měla prostě jiskru jako žena… Když jsem jí potkal na chodbě, aspoň jsem si s ní povídal o problematice výuky slabších spolužáků s ohledem na jejich rodinné zázemí a vliv rodičů na vznik cílevědomosti a pokornosti u dětí předškolního a školního věku. V "céčku" měli učitelku, která sice dětem nijak neublížila, ale na druhou stranu jim nic-moc nedala…

Po vyučování se šlo do družiny a na oběd. Způsobně jsem si stoupl jako první do fronty ve školní jídelně a než se dostal na řadu poslední spolužák, stihl jsem si tak 1-2x přidat, kuchařky mně měly rády, jako ve školce….

Po obědě v družině jsme si chviličku hráli, a pak šli většinou ven. S sebou jsme brali švihadla, ostatní hračky a míč na fotbal. Cestou na hřiště jsem šel vepředu, vedle paní družinářky a tam s ní povídal, rozebíral třeba bezpečnost na silnicích a podobně.. Fotbal jsem hrál nejraději, nikdy ne sice nejlépe, ale za to rád…Teamy jsme tvořili tak, že dva nejlepší byli kapitáni a volili si jeden po druhém spoluhráče. Je sice pravda, že jsme nezůstal nikdy poslední, na druhou stranu musím přiznat, že jsem málokdy byl kapitánem… Když někdo zlobil, nesměl si deset minut hrát a musel způsobně sedět na lavičce vedle paní učitelky… i to se dalo vydržet..měl jsem aspoň zcela jasno.. byl to prostě obchod, aniž se o tom dlouze mluvilo. Buď budu dělat jen to, co se ode mne představuje, že budu dělat, jinak, pokud mám chuť dělat něco jiného, tak to stejně nebudu dělat, neb mi v tom bude zabráněno. Dobré ponaučení pro život, to se jistě bude hodit, řekl jsem si…

Protože do družiny chodili děti i z vyšších ročníků, bylo nad slunce jasné, že když si paní družinářka odběhne, tak svěří dohled nějakému zodpovědnému dítěti, které si stouplo před tabuli s křídou v ruce a zapsalo každého, kdo byl "neposlušný". Tak se stalo, že za mnou přiběhl kluk z vyššího ročníku, zeptal se na moje jméno a obratem se moje jméno ocitlo na tabuli a u jména čárka. Došel jsem se zeptat, co to má znamenat. Bylo mi sděleno, že se na tabuli píší jména dětí, co dělají nepořádek a jen co se vrátí paní družinářka, dostanou poznámku. Vzal jsem tedy hadr a smazal svoje jméno se slovy, že poznámku nechci. Ta dívenka, co ta jména psala byla asi debil, protože mi tam napsala znova. Jakoby jí nedošlo, že když poznámku nechci, tak nechci být na tabuli ani napsaný… Zbytečně jsem se namáhal, u mého jména byly najednou čárky 3… Když se vrátila paní družinářka a ještě k tomu to nebyla moje paní družinářka (ta byla nemocná), tak se koukla na tabuli a řekla, ať tabuli prostě smažou. Byla asi ráda, že si nikdo nezlomil nohy.. Nevím, jaký pocit v sobě měla ona dívenka-debil, ale já jsem přístup pí. družinářky velmi kladně kvitoval a zalitoval, že takových lidí není mezi námi přece jen víc…

V druhé třídě jsme dostali novou paní učitelku. Ta nás učila asi měsíc a pak šla na operaci s vaječníky nebo dělohou, nevěděl jsem přesně, ale byla dlouho nemocná. Na záskok povolali starého učitele, který byl již dlouho v důchodu. Byl to vysoký člověk s laskavým srdcem, který místo výuky stále hrál na housle a chtěl, abychom získali vztah k hudbě. Podotkl jsem snad jen polohlasem, že hudba, to nejsou jen písničky, které hraje a jestli by mohl doplnit repertoár…. Že třeba písnička .."Hej páni konšelé…" či "…Kakadu…" by mohla vlít trochu veselí do našich truchlících srdcí po paní učitelce třídní, on se jen usmál, pohladil mne po hlavičce a hrál si tu Andulku Šafářovou na housle klidně dál, jakobych jej o nic nepožádal.. Z prvopočátku jsem myslel, že on má prostě jen jiný názor, než já, což se mi pak v životě občas stalo, že sem-tam někdo měl jiný názor, ale v zápětí jsem mu v duchu zatleskal, neboť jeho projev byl maximálně výchovný… Když něco chceš, nemůžeš to říct napřímo, musíš toho člověka k tomu dovést, aby jej to samo napadlo, byť projevem souhrnu čistých myšlenek…

V listopadu jsem šel na operaci slepého střeva. V noci mi tatínek probudil, že špatně dýchám a že pojedeme na pohotovost. Tam nás poslali do nemocnice. Na přijímacím mi nechali udělat 10 dřepů, zavázat si tkaničky a jen kroutili hlavou. Nicméně mne přijali a v pravé poledne jsem šel na sál. Večer, když jsem se probral z narkózy, jsem po očku viděl otevřenými dveřmi maminku, jak stojí na chodbě. Ještě jsem byl malátný, takže jsem nestačil dát najevo, že jsem ok. Asi za půl hodinky jsem však vstal, šel na sesternu a požádal sestru, zda bych mohl zavolat domů. Sestra s otevřenou pusou jen kývla.. Zvedl jsem sluchátko, vytočil číslo, zvedla to maminka a já jí řekl, že jsem v naprostém pořádku, bez jakýchkoli druhotných příznaků, že mi nic nechybí a jestli mi může přinést knížku na čtení a sestře kafe za to, že jsem mohl zavloat. Pak jsem chtěl ještě tátu, tomu jsem řekl, že mi nejdřív uspali injekcí na posteli na pokoji, pak převáželi do suterénu a před sálem mi nahatého a přikrytého prostěradlem nechali usínat.. a že mi byla zima... A že mi nebolí, ani jizva a ať je v pohodě. Zavěsil jsem, sestře poděkoval kývnutím hlavy a i nahlas a odkráčel přes chodbu na svůj pokoj do postele vpravo u okna. Druhý den mi maminka přinesla Malého Bobeše. Za týden jsem celou knížku přečetl a šel z nemocnice domů. Do družiny jsem přestal chodit. Na jaře se vrátila naše paní učitelka z operací a léčení a pochválila mne, že jsem jí jako jediný napsal pohled. Odpověděl jsem jí, že nejsem typ. Který moc dlouho skrývá své city a že když jsem jí prostě chtěl udělat radost, že jsem to udělal a je důležité, že když pohled dostala, že radost měla a už není potřeba o tom mluvit..

Na konci druhé třídy se paní učitelka ptala, kdo by chtěl chodit vedle do třídy. Protože vedle mne seděla tlustá bandaska, co měla tlustá stehna a velikou prdel , což při tělocviku, když byla v modrých trenýrkách, bylo evidentně vidět, přihlásil jsem se… Začal jsem chodit do 3.B…Dostali jsme novou třídní učitelku, a v "Áčku" taky… Naše paní učitelka nám vyprávěla o sobě, jak hrála voleyball, jak randila a vůbec o životě a mezitím jsem probrali násobilku, kdy jsme po čtyřech dělali závody a paní učitelka měla kartičky s násobilkou a prostě kdo spočítal nejdřív a řekl, tak postoupil o jedno místo vpřed, stáli jsem totiž jak závodníci v uličkách mezi lavicemi. Začínali jsme vzadu, u poslední lavice a kdo byl první u lavice, postupoval do druhého kola. Pak se utkali vítězové a ti z druhého místa ve finále. Nejednou jsem vyhrál… Ale měl jsem pořád z jiných předmětů, jako z kreslení apod. nějakou tu dvojku…

Jo, jo, do školy jsem chodil taky rád...:-))

bivoj